Podle principů tibetského buddhismu znamená každý vstup do nového života, že se máme co učit.
V prvních měsících života procházíme nejintenzivnějším vývojem. Už samotné dělení buněk po oplodnění je nesrovnatelný zázrak. O devět měsíců později se narodí dítě. Jeho tělo je malé a poměrně bezmocné, ale skrývá neuvěřitelný potenciál. Od narození do batolecího věku se dítě učí obrovským tempem. Rozvoj pohybových dovedností, řeči a sociálních vazeb ukazuje, kolik nového si v tomto období osvojuje.
Věda stále zkoumá, které chemické látky v lidském těle umožňují tak rychlé učení. S přibývajícím věkem se totiž naše procesy učení ve srovnání s tímto obdobím zpomalují.
Zatímco tělesný vývoj v prvních měsících života sleduje vrozený biologický plán, s rozvojem mozku stále více roste i schopnost volit, které dovednosti a nadání chceme rozvíjet. Zpočátku vybírají rodiče, ale už na prvním stupni školy se děti začínají rozhodovat samy. Někdo chce hrát na kytaru, jiného přitahuje sport nebo umění a dalšího matematika a přírodní vědy. Učení se postupně rozrůzňuje a získává osobní podobu.
Učíme se také v sociální a emoční oblasti, vědomě i nevědomě. Osud, karma, společenská omezení nebo nespravedlnost nás vedou k přizpůsobování a zvládání konfliktů, a tím i k učení. Ochota učit se hraje důležitou roli až do konce života. Čím více ji rozvíjíme, tím bohatší možnosti volby se nám otevírají a tím pestřejší a pravděpodobně i spokojenější může náš život být.